Zase Superb, říkáte si? Se stejným motorem, jaký jste testovali v květnu, říkáte si? Ano. A má to jednoduchý důvod. V květnovém testu mě velmi zaujala varianta Sportline na sníženém podvozku, především svým velmi dobrým (až nečekaným) jízdním komfortem. Jak to tak bývá, testovaný vůz měl maximální výbavu, a tak mě do dalšího testu zajímaly dvě věci – jaká bude jízda se Superbem v základní konfiguraci podvozku a jak vypadá takový nejlevnější Superb ve výbavě Selection za 975 tisíc Kč. Rovnou prozradím, že bohužel ani jednu věc jsem nezjistil. I v základní výbavě Selection našla místo řada příplatků, a jedním z nich byla opět i největší, devatenáctipalcová kola. Ale zajímavé věci se dočtete zcela určitě.

Elegantní Superb byl oblečen do modré barvy Cobalt Blue. Osobně bych se divil, kdyby si takovou barvu někdo pořídil. Přestože je krásná, je velmi podobná barvám vozů jedné telekomunikační společnosti, která ji podle mě množstvím vozů na silnicích docela zevšednila. Při pohledu na délku 4 912 mm a rozvor 2 837 mm je třeba říct, že auto je pohledné, i když ta varianta Sportline s černými doplňky se mi líbila víc. I když ta tmavá barva s těmi velkými stříbrnými koly má něco do sebe. Uvnitř nepřekvapí, že Superb téměř plýtvá místem. Místo na nohy vzadu se snad ani nedá využít naplno a těch 645 litrů v kufru také spíš jen výjimečně. Interiér je skvěle zpracovaný, o tom jsem psal už v předchozím testu, infotainment funguje výborně a smart dials jsou také šikovným pomocníkem. Dnes se zaměříme hlavně na podvozek a pohon.

Je úžasné, kolik konfigurací podvozku dnes může na Superbu kupující mít, ale je trochu těžší pro nás všechny varianty obsáhnout. Výbava Selection začíná na 17“ kolech, můžete mít i 18“, námi testovaný vůz měl 19“. To jsou tři možnosti. Sportline má snížený podvozek o 15 mm a 18“ kola v základu, 19“ na přání. A pak máte možnost adaptivních tlumičů DCC+, které jsou pro Laurin & Klement základem s 18“ koly, na přání 19“, ale za příplatek i k Selection s 17“. Takže další tři. Dohromady tak máte osm možností. A jedna z nich určitě bude ta nejlepší – a tu byste měli chtít. Když už máte nejlepší auto, tak chcete i nejlepší svezení. Rád bych řekl, která to bude, ale chybí mi ještě svezení se šesti konfiguracemi podvozku.

Na test máme opět 1.5 mHEV, tedy základní jednotku s benzínovým turbomotorem 1.5 TSI, spojenou se samočinnou převodovkou DSG. Tento mild-hybrid využívá startér-generátor ke sběru energie při brzdění a získanou energii z rekuperace využívá buď pro elektrický boost, nebo umožňuje tzv. plachtění – tedy jízdu se zcela vypnutým motorem (ale je potřeba stále pohánět spoustu agregátů, jako jsou brzdy, posilovač apod.). Systém ACT+ navíc umožňuje deaktivaci dvou válců v režimu nízkého zatížení, čímž dále snižuje spotřebu paliva.

Zajímavé je i srovnání s opěvovanou (a upadající na popularitě) naftou 2.0 TDI. Kromě toho, že jsou oba motory za téměř stejné peníze, nabízejí stejné zrychlení na stovku za 9,2 s, mají i stejných 110 kW a stejnou maximální rychlost. Papírově má benzínová verze o tři desetiny litru horší spotřebu na sto kilometrů. Ale jestli je těch deset korun na sto kilometrů cenou za tiché svezení, tak sem s tím. Oproti naftě, která je o 100 kg na přední nápravě těžší, nenabízí točivost benzínového motoru, nenabízí ticho bez jakéhokoliv dunění a neumí rekuperovat energii, se ten benzín zdá jako jasná volba. Ale jednu nevýhodu ten benzínový motor má – naštěstí se s ní dá něco dělat.

Pro maximální úsporu paliva vyřadí převodovka po každém uvolnění pedálu plynu na neutrál a vypne se motor. To je velmi příjemné ve městě, kdy je fascinující, jaké vzdálenosti aerodynamický Superb plachtí zcela bez podpory motoru. Na semaforu stačí zrychlit, pustit plyn a doplachtit s vypnutým motorem k dalšímu. A ještě rekuperovat energii brzděním. Jenže jsou případy – a není jich málo – kdy ta prodleva mezi sešlápnutím plynu a okamžikem, kdy se motor probudí, zařadí a začne zrychlovat, dost vadí. Třeba na dálnici nebo okresce, kdy člověk každou chvíli potřebuje vůz lehce popohnat, a každý dotyk plynu je provázen malou prodlevou, než se motor probudí. V takových momentech to působí u takového auta trochu nepatřičně. To je prostě daň za snahu o maximální úsporu paliva a konstrukci s mild-hybridem.

Lze to vyřešit přepnutím páčky voliče převodovky do režimu Sport. V tu chvíli auto přestane vyřazovat, takže máte motor kdykoliv k dispozici, ale stále sbírá energii brzděním. Dalším drobným problémem výchozího režimu, kdy vůz prakticky stále plachtí, je to, že je potřeba se na jízdu velmi soustředit a odhadovat, co se stane ne za sto, ale za tři sta nebo pět set metrů – tak krásně auto plachtí a drží svou rychlost. Za jízdy má motor příjemný zvuk, za drobné podpory startér-generátoru si dobře rozumí s převodovkou a poskytuje rozumnou dynamiku. A co je mimo moje chápání, je spotřeba! Mimo město klidně kolem pěti litrů, na dálnici 6,5 litru na 100 km. Výrobci naftových motorů brzy nebudou mít co jíst!

A teď k tomu podvozku. První desítky kilometrů se spícím dítětem (mimochodem, Isofix na předním sedadle je úžasná věc), vnímám každý zvuk a větší otřes, který ho může vzbudit, a to je to poslední, co potřebuji. Do interiéru zcela tichého vozu se občas ozvou zvuky od zadní nápravy – ta kola se prostě zdají moc velká. Překvapivě si takové zvuky nepamatuji u varianty Sportline, která se chovala úžasně. Na rozbité cestě se Superb natřásá trochu víc, než bych od této kategorie čekal. Pak jsem ale rodinu vyložil a – jak to tak bývá – při rychlejší jízdě začal podvozek méně poskakovat a choval se moc pěkně. Lehký motor na přední nápravě propůjčuje neutrální vlastnosti a relativně rychle nechá zapomenout na to, jak velké auto Superb vlastně je. Přesto bych se těm největším kolům vyhnul a sáhnul po menších.

Čemu se nevyhnu, je krátké srovnání s Toyotou Camry, protože její test vyšel nedávno. Jde vlastně o podobná auta – délkou, zaměřením, cenou i koncepcí. V mých očích Toyota deklasuje Superb pohonnou jednotkou – ta je prostě nesrovnatelně lepší, pružnější a úspornější. O dost lepší je i jízdní komfort. Na straně Superbu jsou pak jasné trumfy – větší ticho v kabině, větší a přístupnější kufr, více místa uvnitř, hezčí interiér, LED Matrix světla a další výbava.

Co na závěr? Chybělo mi v Superbu něco z té maximální výbavy? Nechybělo. LED Matrix světla a fantastická sedadla byla příplatkovou výbavou. Překvapila mě absence přepínání jízdních profilů, ale nakonec mi to nechybělo. Nechyběl mi head-up displej ani adaptivní tlumiče. Mrzí mě, že jsem neokusil ta základní sedadla a základní 17“ kola – taková příležitost totiž v novinářských vozech ani nebude. Ale auto je to skvělé, to je bezesporu. Řidičsky i pohodlím je o tolik lepší než Kodiaq, který se dere na místo pomyslného krále nabídky Škodovky. Z mého pohledu je to v každém případě Superb.