V barvách Peugeotu na letošní Eco Rally Bohemia startovala posádka Autohled.cz s elektrickým vozem Peugeot e208. Byla to naše premiéra na takové události a tak se rádi podělíme o zážitky zelenáčů.

Principem eco rally (také označované jako rally pravidelnosti) je jízda podle navigačního roadbooku, tzn. je potřeba jet přesně podle pokynů v papírovém sešitě, který posádka obdrží jen minutu před startem. Trasa většinou záhy opouští město a dále vede cestou necestou, většinou po silnicích třetích tříd, někdy i polních a lesních “komunikacich”. V některých pasažích (zhruba polovina denní dávky) jsou pak úseky, kde kromě navigace je potřeba dodržet přesně předepsanou průměrnou rychlost. Ta se v průběhu měřeného úseku (RS) několikrát mění. Segmenty průměrné rychlosti tak vlastně říkají, za jaký čas má být posádka na daném místě při dodržení požadovaných průměrných rychlostí. Na trase jsou tajné kontrolní body, ve kterých pořadatelé odečítají odchylky od ideálního času. Tyto odchylky jsou pak penalizovány trestnými body (0,1 s=1 trestný bod) s cílem jich nasbírat co nejméně. Podotýkám, že většina jízd probíhá v běžném silničním provozu (a za dodržování pravidel). Setkání s autobusem na úzké cestě nebo objíždění traktoru s rozmetadlem hnoje vám může přidat nejen pár šedin do vlasů, ale na závodní konto také sumu trestných bodů, která svojí výší připomíná výhru ve sportce.

Začalo to nevinně. Před pár týdny nás Honza Novotný z Motorvize.cz oslovil, jestli bychom chtěli být třetí posádkou v “peugeotích” barvách. Honza už několikrát stanul na podiích podobných soutěží, takže jsme v něm měli nejen mentora, ale i vyzyvatele. Následně proběhlo pár schůzek, teoretických nácviků a pak i praktická zkouška na trati z loňska. Vybaveni iPadem na počítání vzdaleností, dvěma iPhony na měřené úseky a trochou teorie, jsme byli, zdálo se, připraveni. (Mít dva přístroje na měřené úseky je možná zbytečné, ale nevěřili byste, jak často se GPS v téměř stejných telefonech mohou rozcházet v číslech. A ani nemluvím o situaci, kdy během měřeného úseku aplikace spadne. To se pak nemůžete vynachválit za osvícenost díky které jste vzali druhý přístroj.)

Následovalo polepení aut, vyzvednutí rychlejší nabíječky, povinné výbavy a hurá do Mladé Boleslavi na čtvrteční slavnostní start. Čtvrteční etapa začala kalibračním úsekem a po několika kilometrech následovaly první dva úseky měřené. I když si člověk říká, že o nic nejde, nervozita a napětí jsou prostě všudypřítomné, minimálně při prvních ostrých kilometrech, nejen protože člověk nechce vypadat jako úplné pako. A tak to, že jsme čekali, že od slavnostního startu budeme mít instrukce, ale místo nich jsme dostali jen GPS souřadnice, vlastně znamenalo, že jsme jen pár metrů po sjezdu z rampy nevěděli co dělat. A to jistotě nepřidá. Jakože třeba zadat stupně na klávesnici iPhonu prostě nejde. Tohle jsme sakra netrénovali. Co teď?

Nějak to zvládáme a dostáváme se po kalibraci na start první RS. Ta se nám celkem daří, nejistota panuje, ale máme pocit, že nám to jde. Až do 11. km, kdy nákresy v roadbooku přestávají odpovídat cestě, po které jedeme. To jsme zjistili až po 2,5km od poslední správné křižovatky, takže ještě musíme jet ty 2,5km zpět. Auvajs. Poprvé spouštíme náš  chatrně nacvičený plán pro případ ztracení. Na aplikaci aktivujeme režim pro vracení (začne odečítat ujeté kilometry tak, aby seděl průměrný čas na té trati, kterou máme jet, nikoliv kolik jsme ujeli včetně zajížďky). Stress level 1000, sprostá slova jedno za druhým, plyn na podlahu, testujeme limity e208 a chválíme si její jízdní vlastnosti. 6 minut ztrátu pomalu stahujeme, ale pomaleji než bylo třeba. Měli jsme obětovat průměrnou rychlost na úkor dohnání času, což jsme neudělali díky neznalosti pravidel. A to byla zásadní chyba a jisté trestné body. Zakončení dne je pak v prudkém dešti sprint na 1 km na letišti. Trochu jsem se bál, to přiznávám. Na konci dne tak padáme na poslední místa s 28 tisíci trestnými body. Škoda. Nevadí. Jedem dál. 

Pátek sliboval velmi náročný program ranní a večerní sekce, dohromady přes 240 km, z toho 135 km RS okořeněné sprintem na okruhu v Sosnové a nočním dojezdem. Dopolední etapa začíná po ceremoniálním startu z náměstí v Liberci. Opět se ztrácíme 20 metrů za podiem, protože všichni ostřílení vědí, kde a co je Merkur. My ne. Žádný Merkur (už) tam totiž není a tak hned zabloudíme. Ach jo. Řekneme si párkrát k***a a po chvilce se duševně i fyzicky vracíme na cestu. Ty vedly v okolí Raspenavy a Chrastavy, často lesem po rozbahněných cestách i velmi rozbitých okreskách. Všechno zvládá náš Peugeot naprosto parádně a shodujeme se, že na tento účel je to ideální vůz - je malý, obratný, komfortní, dobře se v něm sedí a je z něj dobře vidět. Díky i-Cockpitu vidím stále rychlost a malý volant podporuje tolik potřebnou agilitu. Navíc v závodním “livery” vypadá božsky a nelze se na něj vynadívat.

S přibývajícími kilometry čím dál více ladíme naší spolupráci, sjednocujeme terminologii i množství informací, které je schopen řidič najednou pobrat. Mimochodem to množství informací, které plují kabinou je pro někoho, kdo to nezažil, naprosto nepředstavitelné. Navigátor sleduje cestu a roadbook. V něm vidí tvar křižovatky, zvláštní objekty (kostel, zrcadlo, zastávku), povrch, ale hlavně vzdálenost ke změně. Pro navigaci průběžně hlásí, kolik zbývá metrů do další změny, tužkou si odškrtává projeté body. Po každé změně resetuje počítadlo metrů na iPadu, synchronizuje vzdálenost od začátku etapy a snaží se vysvětlit tvar křižovatky někomu, kdo si plete strany a má oči na stopkách při jízdě lesem a snaží se neprorazit pneumatiku. Při zkouškách pravidelnosti navíc hlídá vzdálenost na svém iPhonu a v případě potřeby ji opravuje ťukáním na displej. A to celé tak, aby nezmeškal další navigační bod, protože by celé to společné úsilí přišlo vniveč. Ve městech mohou být odbočky v takovém sledu, že mezi jednotlivými změnami je jen pár vteřin - při 50 km/h ujedeme 14 metrů za sekundu. Pokud je změna po 50 metrech, má navigátor 3 vteřiny na to, aby se zorientoval a popsal situaci, případně ukázal kam jet.

Řidič je kromě řízení zodpovědný za dodržení průměrné rychlosti, hlídá ji na svém telefonu v aplikaci Rabbit Rally a má povědomí o vzdálenosti do další změny rychlosti i navigačních pokynů. Žádá navigátora i několikrát o informaci o nejbližším bodě nebo změně rychlosti a pokud má pochyby, několikrát se ptá na to samé. Když navigátor odříká svou písničku a řidič zrovna řeší nějakou situaci, třeba auto v protisměru, všechno zapomene a jede se nanovo. Kontrolovat pak musí jak vzdálenost od startu RS, tak vzdálenost do další změny. Chvilkami je to neuvěřitelná divočina a člověk si říká, jestli má zapotřebí si na něco takového brát dovolenou, když by mu v práci bylo tak dobře. Ale ten opojný pocit, když to skončí za to stojí :-D

Odpolední sekce vede přes Ještěd na Mimoň a jsou i první chvíle, kdy se stačíme kochat okolní krajinou kolem Ralska, zapadajícím sluncem i překvapivě kvalitním povrchem, kterému jsme odvykli. A neztratili jsme se ani jednou! Se soumrakem dojíždíme do Sosnové na okruh. Dvě ostrá kola na okruhu jsou parádním zážitkem a pak nás čeká ještě 60 km prakticky v noci. Pořadatelé využili sníženého večerního provozu ke zvýšení průměrných rychlostí a tak jsme to museli někdy opravdu dost “sypat” (ale stále se bavíme o dodržování platných rychlostních omezení). Ono i těch 90 v noci je dost a překročení psychické bariéry maximální rychlosti, kterou bych normálně jel je trochu obtížné, ale všechno dopadlo dobře, kolem půl 12 dojíždíme do Liberce a jdeme spát, abychom byli připraveni na sobotu, která bude nejzajímavější, protože pojedeme 30 km po uzavřených tratích.

Chcete se dozvědět o tom, jak jsme nakonec dopadli? Komu stojí za to vyrobit ceduli “elektrosr**i” a stát pár hodin po skončení rally u RS, jen aby vyjádřil svůj nerelevantní názor? Za pár dní se to dozvíte v druhém díle …