Donedávna bájný objekt korporátní hierarchie. Kdo jezdí Superbem, ten je někdo. Dnes už ho spíše nahrazuje Kodiaq, protože ten dodá větší pocit nadřazenosti. Takový, jaký člověk unavený po osmi hodinách meetingů a odpovídání na emaily prostě potřebuje. Ale Kodiaq vám dodá jen ten pocit, skutečnou vstupenkou do vyšší třídy je ticho a pohodlí, jaké nabízí spíše ten Superb.

S trochou nadsázky jsem Superb zařadil do současné modelové palety. Přestože v poslední generaci opět narostl, dostal nejmodernější techniku a řadu technických vylepšení, dnešnímu světu vládnou SUV – a tak na pomyslném trůnu škodovácké nabídky sedí Kodiaq. Ale Superbu taková role sluší o dost víc.

Design auta buď chválím, nebo se k němu nevyjadřuji. Ono je to s ním jako s vínem: neříkejte, že víno není dobré, řekněte, že vám nechutná. A mně ten design zpočátku nechutnal. Ale po týdnu jsem mu přišel na chuť. Ta menší zadní světla mají něco do sebe, barva je zajímavá a nižší podvozek u takhle velkého auta je docela neobvyklý. Takový protipól zvýšených SUV. Při pohledu na délku 4 912 mm a rozvor 2 837 mm mě napadá stejná otázka jako u displejů infotainmentu: existuje ještě nějaká hranice, kdy už je to moc? Superb navíc svou velikost designem ještě zdůrazňuje – a s novou barvou Ice Tea ve výbavě Sportline, bez zbytečných chromovaných doplňků, působí relativně skromně, ale zároveň reprezentativně. Je to rozdíl mezi někým, kdo chce vypadat úspěšně, a tím, kdo úspěšný skutečně je.

Původní záměr byl otestovat nové tlumiče DCC Pro, ale ty bohužel nejsou dostupné pro výbavu Sportline se sníženým podvozkem – zjistil jsem to až při pohledu do ceníku. Zklamání se ale brzy změnilo v radost. Ten snížený podvozek je totiž skvělý. I s devatenáctipalcovými koly nabízí výborný kompromis mezi tuhostí a komfortem. Rodina si pochvalovala pohodlí, a já, když jsem je vyložil a Superb trochu prohnal po známých silnicích, jsem si pochvaloval sportovnost. Žádné bouchání, houpání, rázy ani vibrace. S lehkým motorem na přední nápravě je navíc skvěle vyladěný poměr mezi přední a zadní částí vozu. Tak nadšený z podvozku jsem nebyl dlouho – naposled asi u Toyoty C-HR.

Druhým velkým překvapením byl motor – konkrétně mild-hybridní jednotka 1.5 TSI mHEV, která je pro Superb základní a nejlevnější. Tento mild-hybrid využívá startér-generátor a získanou energii z rekuperace využívá buď pro elektrický boost, nebo umožňuje tzv. plachtění – tedy jízdu se zcela vypnutým motorem. Systém ACT+ navíc umožňuje deaktivaci dvou válců, pokud nejsou potřeba, čímž snižuje spotřebu paliva. Nepochyboval jsem o aerodynamických kvalitách ani o motoru 1.5 TSI Evo2. Ale jak to vše dohromady funguje, mě opravdu překvapilo. Motor s převodovkou si dobře rozumí, má příjemný zvuk a poskytuje rozumnou dynamiku. A co je mimo moje chápání je spotřeba! Mimo město klidně kolem 5 litrů, na dálnici 6,5 litru na 100 km. Výrobci naftových motorů nebudou mít brzo co jíst!

Superb s námi za týden zažil spíše náročnější provozní podmínky – dálnice, déšť, hory, plně obsazené auto, městský provoz. Přesto jsme ho po 550 kilometrech vraceli s průměrnou spotřebou 6,2 litru na 100 km, přičemž WLTP spotřeba je 5,2–5,8 litru. Má to ale jedno "ale". Umím si představit, že ten motor nebude vyhovovat každému. Po každém uvolnění plynu totiž začne plachtit, vypne se motor a převodovka vyřadí. Výsledkem je jednak nutnost extrémně předvídat, kam až se auto díky své aerodynamice doplachtí (a doplachtí opravdu daleko), a zároveň lehké zpoždění při opětovném zapnutí motoru a zařazení rychlosti.

A to chce "vyklidněného" řidiče. Také je dobré vědět, kdy přepnout jízdní režim. Kdyby výrobce přejmenoval režim „Sport“ na „Kopce a zatáčky“, udělal by lépe. Na Kolínsku se plachtění hodí, ale do zatáčky do kopce, kde motor vyřadí hned po povolení plynu, to příliš praktické není. Tam přijde vhod právě režim Sport, který se chová jako běžný automat bez hybridních vlastností. Naopak režim Eco mi nedával moc smysl – měl jsem někdy pocit, že pedál plynu mačkám tak vehementně, že tím sám vyrábím většinu potřebného výkonu.

Upřímně, tenhle benzinový motor se 110 kW, 250 Nm (v rozmezí 1 500–3 500 ot./min) a zrychlením 9,2 sekundy bych upřednostnil před základní naftovou jednotkou 2.0 TDI. Ta má shodných 110 kW, stejné rychlé zrychlení z nuly na sto a WLTP spotřebu jen o něco nižší: 5,0–5,2 l/100 km. Samotného mě překvapilo, jak podobné ty pohony papírově jsou. Rozdíl je hlavně ve váze – nafta je o 100 kg těžší, a velká část té váhy je na přední nápravě, což spíše nechcete.

Velkou novinkou jsou ovladače Smart Dials – nenápadný návrat tří otočných ovladačů, což je podle mě to nejlepší řešení vůbec. Každý ovladač sdružuje tři funkce, které se přepínají. Teoreticky to jde poslepu, prakticky ale stejně člověk potřebuje vidět, že to přepnul správně. Ovladače jsou navíc poměrně nízko, takže oči sklouznou ještě níže než na obrazovku infotainmentu. Ale třeba možnost ovládat výhřev i ventilaci sedačky jediným ovladačem je skvělá – a troufám si říct, že po čase to půjde i poslepu.

Superb se chlubí ergonomickými předními sedadly s ventilací a masážní funkcí – a jsou opravdu výborná. V autě se sedí skvěle, ovládání je přesně takové, jaké od škodovek čekáme (v tom nejlepším slova smyslu), a nový infotainment ME 4 je svižný, přehledný a skutečně povedený. Zde je třeba pokrok opravdu ocenit.

A kufr? Ten je obří. Tak velký, že když skládáte tašky až dozadu, musíte stát těsně u nárazníku – a auto to vyhodnotí jako pokyn k zavření kufru virtuálním pedálem. Takže pak honem zahazujete, co držíte v ruce, a jdete víku domluvit, než vás zavře. To mě fakt štvalo.

Přiznám se, že jsem nečekal, že bude Superb tak dobrý a že se mi bude tak líbit. Hledat nevýhody je těžké – snad jen kamerový systém by mohl být lepší a příplatkové audio by mohlo být přesvědčivější. A to samovolné zavírání kufru mě zlobilo. Ale co se týče svezení, komfortu, ergonomie a sedaček – tohle je skutečně top třída. Místa je tolik, že prostor na zadních sedadlech mi až přijde jako plýtvání. Cena kolem milionu za základní výbavu Sportline odpovídá dnešním poměrům – a na tohle auto je víc než přiměřená.